O mně
JAK JSEM BYL NA SEBE PYŠNEJ
Život není lehkej. Tuhle větu si pamatuju od raného dětství. Můj dědeček František pracoval jako horník, můj druhý dědeček Albín dělal zase celý svůj život zedníka. Nikdo na mě nečekal s žádným rodinným podnikem a už jako malý jsem všem na otázku, čím bych chtěl jednou být, odpovídal, že prezidentem. Být dobrý, všemi vážený, být spravedlivý a hodně číst knížky. Ještě na gymplu jsem tomu snu věřil. Ale někde uvnitř jsem byl přesvědčený o tom, že jenom pokud se mi to povede, zasloužím si respekt a uznání.
Vždycky jsem byl totiž perfekcionista. V mém konkrétním případě to znamenalo, že jsem byl málo s čím spokojený. Na jednu stranu jsem se vždy snažil dělat věci nejlépe, jak to jen šlo, na druhou stranu jsem pořád všude viděl, co by šlo ještě vylepšit. Bylo tak pro mě snadné najít v sobě chuť tvořit něco nového, hlavně, aby člověk nestál zbytečně dlouho na jednom místě, aby neprošvihl nějakou šanci. Jen výjimečně jsem se ale za něco pochválil a cizím pochvalám jsem nevěřil. Strašně by mě zajímalo, jaký by bylo na chvilku tohodle Kubu Sabotéra vypnout.
Když už bylo v roce 2018 jasné, že strávím zbytek života na vozíku, dostal jsem velkej strach. Byl to strach z neznáma, protože příběhy lidí s postižením nejsou ve společnosti moc rozšířený. Ještě nedávno jsem psal diplomku všemi 10, ale najednou mi nešlo se ani podepsat. Málokdo Vám řekne, že když Vám slábnou svaly, nepřestanete chodit ze dne na den. Pár měsíců jsem ještě pobíhal po městě, obchůzky se postupně smrskly na malé procházky okolo domu, nějakou dobu jsem zvládal přejít z postele do koupelny. Tohle období jsem z velké části strávil s rozbitou hlavou, protože když nohy vypoví službu uprostřed pokoje, skácíte se uprostřed pokoje k zemi. I ty pády jsem se samozřejmě snažil dělat pořádně.
A najednou tu byl rok 2022. Pomalu jsem se oklepával z pandemie, pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že se ze mě nestane prezident státu, a tak bylo potřeba přijít s novým projektem. Co třeba prezident nějaké firmy? A tak jsem celé prázdniny vyráběl mýdla, šumivé bomby do koupele, ale nakonec si moje srdce získaly svíčky.
Asi měsíc jsem navrhoval logo, vybíral vůně, designoval etikety, dával dohromady e-shop. Zase jsem všechno dělal podle svého nejlepšího svědomí. Chtěl jsem vytvořit značku, která bude příběhem o odvaze, lásce a naději.
Víte, jsem ve věku (33 let), kdy si pomalu začínám připouštět, že nikdy nebudu mít děti. Je drsný to takhle napsat, protože to bolí. Myslím si, že bych byl sakra dobrej milující táta. Ale místo toho mám aspoň Babl. Kdykoli je to potřeba, vstanu kvůli němu i ve dvě v noci. Jsem s ním každý den, každý den na něj myslím, starám se, aby správně rostl a snažím se do něj vložit to nejlepší za sebe.
Asi rok a půl jsem pracoval na tom, abych ho povýšil ještě na vyšší úroveň. Nový design, nové logo, nové svíčky, nový e-shop. Spuštění: DNES! A víte co? Jsem na sebe sakra pyšnej. Jsem borec.
A to všechno jen díky Vám a Vaší podpoře! Děkuju moc!
Kuba
Váš osobní svíčkař
Ahoj, jmenuju se Kuba, jsem z Brna a od června roku 2022 nemluvím o ničem jiném. BABL svíčky.
Nikdo, kdo ke mně od té doby přišel na návštěvu, neměl nejmenší šanci uniknout mému svíčkovému nadšení (šílenství). Společné očichávání stovek esenciálních a vonných olejů, porovnávání barev a knotů, hodnocení a připomínkování návrhu mého loga… Směju se, když si představuju, jak se snažím nějak srozumitelně vysvětlit své myšlenkové pochody, které vedly k tomu, že jsem se já, vystudovaný právník, dostal k výrobě a konečně i k prodeji sojových vonných svíček.
Smířit se s tím, že po rapidním zhoršení mého zdravotního stavu skončím na elektrickém vozíku, mi trvalo dlouhé měsíce. Tuším navíc, že bych lhal sám sobě, kdybych tvrdil, že se mi to nakonec povedlo stoprocentně. Kolikrát mi to nedává smysl ještě dnes, když si uvědomím, že ještě před pár lety jsem jezdil o víkendech po lese na kole nebo skotačivě kráčel přes trávu plnou krtinců, abych si zapinkal tenis o zeď. Bude to zkrátka asi doživotní výzva, podobná všem těm, s nimiž se musí vyrovnávat i každý z Vás.
Když jsem konečně po náročném hledání bytu, zajištění asistencí a získání zdrojů na pravidelnou rehabilitaci dospěl po období pandemie k pocitu stability a pevného zázemí, vyvstala otázka nová. Co teď? Jak zařídit, abych se cítil zase potřebný? Život kvůli vozíku přece nekončí!
Dnešní společnost je bohužel ale ještě stále nastavena tak, že člověk se závažným handicapem, jako mám já, nenachází mnoho příležitostí ke svému uplatnění. Možnou práci v call centru jsem si jako brigádník vyzkoušel ještě během studia na vysoké škole (a mám z ní trauma dodnes), lepení obálek mi nedávalo vůbec žádný smysl. S ohledem na mé fyzické i psychické možnosti jsem se hrbolatou cestou pokusů a tisíce omylů dostal přes doma vyráběná hrudkovitá mýdla, vlastní značku imaginární kosmetiky a nešumících šumivých bomb právě až ke svíčkám.
Hlavní oporou na této cestě mi byl a ještě stále každé pondělí je můj dlouholetý kamarád Ondra (a když nemůže on, je tu pro mě vždycky nejochotnější duše celého světa - Martin). Ondrovou jedinou podmínkou bylo, že bude pouze mé ruce, ale že odmítá o čemkoliv rozhodovat. Tyto role si tedy vyměňujeme jen ve chvíli, kdy trvám na tom, aby mi půjčil horkovzdušnou pistoli, abych mohl rozpouštět někdy hrbolaté povrchy svíček, a on mi naopak z mojí pozice vrací šéfovskou přednášku o tom, jak nevhodnou tiskárnu jsem vybral.
A nyní je první fáze mého bablovského dobrodružství u konce. Nemám nejmenší tušení, zda bude má snaha úspěšná nebo jak dlouho bude pokračovat. Už teď ale vím, že to rozhodně stálo za to. Každá chvíle strávená s mými blízkými nad roztaveným voskem, všechny dlouhé letní debaty na podvečerních brněnských náměstích o plánech a snech, neustálé dotazy Kateřiny, kdy už bude moci přijít, aby mi pomohla balit objednávky, každá příležitost, kdy jsem se mohl někomu pochlubit, že zase pracuju na projektu, na němž mi záleží, je nevyčíslitelná penězi a je největším privilegiem mého života, které si zas a znovu uvědomuju a jsem za něj nepopsatelně vděčný. I takovouto magickou moc pro mě dnes dřív obyčejné svíčky mají.
